Henry Rollins: Hovory R
Jana Vrbková, Obscure promotion, 22.1.2010

Když ještě vystupoval s kultovní hardcoreovou kapelou Black Flag, rval se přímo během koncertů s publikem. Místo fanoušků dnes sice na souboj Henry Rollins vyzývá spíš literaturu, se stejnou vervou se ale vydává do zemí, kam by žádný správný Američan neměl jezdit, utahuje si z metalových (i jiných) legend a vede vlastní politický sloupek. Vedle toho ještě stíhá hrát ve filmech, psát knihy a moderovat vlastní rozhlasový pořad. Pro své únorové vystoupení v Praze si navíc chystá zcela speciální program, zahrnující americkou ústavu, bývalé předáky Ku Klux Klanu a svobodu slova. Je tedy nejvyšší čas začít studovat příslušnou odbornou literaturu. Henry Rollins totiž sice nechce při svých projevech nikoho nechávat pozadu, na vyložené opozdilce ale nikdo čekat taky nebude...

S mluveným slovem jsi začínal už na počátku osmdesátých let, kdy jsi působil také jako zpěvák Black Flag. Dokázal by sis ještě vzpomenout na své úplně první vystoupení?
Pamatuju si, že to bylo na konci osmdesátého třetího roku. V Los Angeles tehdy pracoval jeden promotér, který se přátelil se mnou a vlastně i s celou skupinou, a ten pořádal velice zajímavé akce, během nichž se na scéně objevilo nějakých dvacet lidí, z nichž každý dostal kolem pěti minut. Během nich jsi mohla dělat cokoliv tě napadlo. Zazpívat písničku, přednést úryvek vlastní tvorby... Cokoliv. Baskytarista Black Flag, Chuck Dukowski, se těchhle večerů účastnil pravidelně, a já se na něj chodíval dívat.
Jednou mi promotér řekl, „hele, ty máš takovou velkou pusu. Co kdybys to příští týden zkusil?“ A já mu povídal, že ne, že bych nevěděl, co dělat. „Každý dostane za výstup deset babek.“ „Tak v tom případě se mnou můžete počítat,“ odpověděl jsem, protože jsem tehdy byl švorc. Ten příští týden jsem si pak stoupnul na pódium a dostal svých deset minut – nebo kolik to vlastně bylo – během nichž jsem přečetl něco, co jsem napsal a odvyprávěl kratičkou historku o tom, co se předchozího dne přihodilo během zkoušky s kapelou, když nějaký chlápek přejel našeho kytaristu. „Tak jo, mých deset minut už uběhlo. Díky,“ řekl jsem na závěr, publikum začalo tleskat a pak za mnou přicházeli lidi a ptali se, kdy budu zase vystupovat. „Nikdy,“ odpovídal jsem jim, „mám svých deset dolarů a mizím odsud.“ Jenže mi jich hodně říkalo, že bych to měl dělat častěji. A mě samotného to taky bavilo... Promotér se mě zeptal, jestli bych neúčinkoval i příští týden, a v roce 1985 už jsem měl za sebou turné po Americe a Evropě. Roku 1989 už i šňůru po Austrálii a Novém Zélandu. Odtud se to potom prostě nějak rozběhlo. A že od té doby uplynulo už hodně let...

Na konci osmdesátých let jsi také vydal své první album mluveného slova „Short Walk On A Long Pier“, tvořené úryvky z vystoupení z období 1985–1988. Proč ses ale vlastně rozhodl si svá vystoupení vůbec nahrávat? Především, když dnes „Short Walk“ označuješ za něco „naprosto strašlivého“...
Bylo to kvůli dokumentaci. Dnes si nahrávám v podstatě každou ze svých show, protože je to díky digitálním technologiím hrozně jednoduché. Vždycky je dobré si věci zdokumentovat, aby je pak člověk mohl později třeba vydat. S kapelou jsme to dělali stejně, a po letech teď tím pádem mám hromady krabic s kazetami nebo páskami. Vždyť mám taky za sebou skoro tři tisíce vystoupení...
Pokud se ti to navíc podaří vydržet, není pro žádného umělce na škodu, aby si poslechnul nahrávku vlastního vystoupení. Když jsem před lety býval u Black Flag, odehráli jsme koncert, nasedli do dodávky, vyrazili směrem k další zastávce na turné a náš kytarista okamžitě do přehrávače vložil kazetu, na které jsme si byli nuceni znovu poslechnout celý set, který jsme před hodinou a půl dohráli. Vtáhlo tě to zpátky do toho, cos před chvílí jen tak tak přežil. Bylo pro mě velice těžké tam sedět a poslouchat v jednu v noci to, co jsme dělal v jedenáct. Zároveň to ale bylo užitečné, protože poslech vlastních chyb tě nutí se zlepšovat. Je ovšem obtížné jim tímto způsobem čelit. Je prostě příšerné je slyšet. Pokud na sobě ale chceš pracovat, jedná se možná o to zcela nejlepší, co můžeš udělat. Pro mě osobně je to ovšem nesnesitelné. Nenávidím, když musím sám sebe poslouchat...

Poté, co obrat „mluvené slovo“ zazněl již dvakrát je na podobný dotaz sice možná trochu pozdě, vadí ti ale toto spojení stejně jako dřív? Všichni ho totiž v souvislosti s tvými vystoupeními stejně pořád používají...
Nikdy jsem ho neměl rád. Zní to totiž jako něco hrozně nudného. A formálního. Má to velice honosný zvuk – och, tak tohle je mluvené slovo. Jako by to mělo být něco velkého. Jenže takhle já to prostě nevidím. Chci říct, beru svoji roli velmi vážně. Jenom neberu vážně i sebe, a proto je pro mě těžké někam vyrazit s ideou „mluveného slova“. Zní to totiž jako něco, co by mě uspalo, kdybych se na to šel podívat. Sám jsem proto o svých vystoupeních vždycky mluvil jako o talking show, protože to je taky přesně to, co dělám. Vyjdu na scénu a mluvím.

Za svou kariéru už jsi vyzkoušel řadu způsobů sebevyjádření – mezi jinými zpěv, psaní, herectví, dokumentární tvorbu i ono „obyčejné“ mluvení. Který z nich je ti ovšem nejbližší?
Myslím si, že nejlíp mi jdou talking show. Nejzábavnější – ve smyslu nejméně stresující – je ale pro mě rozhlasové vysílání, kam si můžu přitáhnout spoustu dobré hudby a pak ji pouštět. Jednou týdně mám svůj vlastní pořad, od šesti do osmi večer, ale protože příliš cestuju, obvykle se s ním nedostanu do přímého přenosu. Letos jsem ovšem v Los Angeles pobýval dost často, takže jsem skoro pokaždé vysílal živě, s výjimkou snad nějakých tří měsíců.
Rádio beru jako zábavu. Ten zbytek pro mě až tak vyloženě zábavný není. Dělám to rád, ale jak herectví tak třeba i talking show představují mnohem větší zátěž. Ze všeho nejvíc frustrující je pak psaní. Je pro mě obtížné být smysluplný pouze prostřednictvím slov. Zároveň mě to ale baví, takže nakonec něco napíšu skoro každý den.

Jestli považuješ psaní za frustrující, jak potom vnímáš např. tvorbu politických komentářů pro online verzi společenského magazínu Vanity Fair? Tam jsi přece asi navíc ještě omezován jistými pravidly, spojenými se seriózní žurnalistikou...
Všechno má něco do sebe a střídání různých stylů ti pomáhá stát se lepším autorem. Komentáře pro Vanity Fair představují něco jiného, než na co jsem byl zvyklý, takže jsem se díky nim mnohému přiučil. To se mi na tom opravdu líbí. Rád se totiž učím něco nového.
Píšu pro ně už asi rok. Nic za to nedostávám, prostě mi jenom řekli „hej, ty se nám líbíš. Nechceš pro nás psát?“ A já na to: „jo, zkusit to můžu. Stejně nemám co ztratit.“ Uplynulo už pár měsíců a já pro ně pořád píšu. Nemám žádné uzávěrky, prostě jim něco pošlu, když mám co říct. Někdy je to dvakrát až třikrát do týdne, jindy do měsíce. Nemůžou toho po mě ostatně ani příliš chtít, když je to zdarma. Není tam žádný tlak.
Myslím si, že nejjasněji se ale dokážu vyjádřit, když mluvím. Na pódiu jsem strávil už nějakých dvacet let, během nichž jsem se snažil lidem něco srozumitelně sdělit. S angličtinou dovedu zacházet docela dobře, a s postupujícími roky se navíc snažím o co největší přesnost.

Nechybí ti při tom ovšem někdy za zády kapela v roli jakési pomyslné posily?
Občas ano, protože být součástí toho všeho byla vždycky zábava. Z dnešního hlediska už to ale není nic pro mě. Hudbou jsem se zabýval dost a dost. Odzpíval jsem spoustu koncertů, vydal spoustu alb a domnívám se, že bych teď nedokázal složit ještě lepší hudbu, než jakou už jsem napsal v minulosti. O znovuvytvoření nebo opakování minulého nemám zájem, takže se radši snažím zůstat v přítomnosti a udržuju všechno v pohybu. Proto jsem se hudbou nějakou dobu už aktivně ani nezabýval. Čím jsem ovšem starší, tím zajímavější je pro mě promlouvat k publiku. Umožňuje mi to totiž předávat mu mnohem zajímavější nápady a informace.
Když chceš navíc udělat desku, trvá měsíce než ji napíšeš, týdny než ji nahraješ, pak čekáš, a když vyjde, vyrazíš na turné. V podstatě ode dne číslo jedna: „lidi, pojďme natočit desku“ ke dni číslo bůhvíkolik: „hele, tak jsme se vrátili z koncertní šňůry“ uplyne patnáct až dvacet měsíců tvého života. Ve dvaceti to byla jedna věc, jenže mě už dvacet není, takže se snažím využít všechen čas, který mi zbývá a překonávat další výzvy. S hudbou bych dnes víc selhal než uspěl.

Tvé nejnovější turné „Frequent Flyer“ inzerují velice zajímavé plakáty, které jako by vypadly z propagandistických plakátů třicátých let. Byla tato celková stylizace – včetně tebe jako útočícího letadla s nápisem „najdi a znič“ na směrovce – záměrná?
Takhle přesně vypadá styl Shepparda Faireyho – vysoké kontrasty, černé a červené plochy – a opravdu tak působí. Osobně mi to ale nijak nevadí, to poselství totiž samo o sobě není nijak fašistické, jenom má určitý retro nádech, který podle mě působí docela zajímavě.
Nesmíš nad tím vším ale tolik přemýšlet. Tady tenhle muž prostě jenom často cestuje letadlem. Pokud nasbíráš dostatečné množství bonusových leteckých mil, staneš se součástí programu Frequent flyer, a já jsem jeden z těch, kteří ty spousty mil mají. Je snadné na mě narazit někde na letišti, protože tam trávím hodně času. Létám po celém světě. Vzpomeň si na kterýkoliv kontinent – já ho navštívil.

A to jsi dřív opravdu přednostně cestoval do těch zemí, které bývalý americký prezident George W. Bush označil za součást tzv. Osy zla?
Snažím se dostat ještě do Severní Koreje a málem už jsem získal i vízum, kdyby na poslední chvíli nezměnili názor. Chtěl jsem totiž navštívit všechny tři země tvořící Osu zla. Bush se celou dobu snažil nadělat si nepřátele, protože rád válčil. Byl jsem v Iráku a když pak začal řinčet šavlemi směrem na Írán, vydal jsem se i tam. Zůstal jsem tam pár týdnů, ochutnal skvělé jídlo, potkal skutečně milé lidi, kteří ke mě byli neuvěřitelně přátelští – navíc i velice vzdělaní – a když jsem se pak vrátil do Států, vystoupil jsem na tolika pódiích, na kolika jsem jen mohl a říkal: „To byste neuhodli. Byl jsem v Íránu a lidé se tam ke mě chovali velice přátelsky. Tak co kdybychom je nebombardovali? Co vy na to?“
Pořád to tak dělám. Vydávám se do zemí, o kterých ostatní říkají: „tam nejezdi“. A já jedu. Nejsem přitom žádný drsňák, nechci se tam dostat do žádné rvačky. Prostě z těch míst jenom nechci mít strach, přestože si zároveň myslím, že důvodů k obavám by se tam našlo dost. Určitě je to risk. Nevím, jak bych vydržel šest měsíců v afghánském Kábulu, aniž bych tam přišel o život, kdyby všechno nešlo podle plánu. Na světě je ale spousta míst, o kterých Američanům říkají, že by se tam neměli vydávat a jaké je to tam hrozné. Jenže pak tam přijedeš a zjistíš, že tam nic hrozného není. Jen jsi byl pod vlivem jisté propagandy. Já proto – právě v rámci programu Frequent flyer – přesně do takovýchto zemí létám, abych překonal vlivy téhle propagandy, potřásl si rukou s místnímu lidmi a řekl jim: „ahoj, já jsem Henry a jsem z Ameriky. Co se tady právě děje? Jakou hudbu posloucháte?“ Snažím se takhle cestovat co nejčastěji. V Los Angeles jsem teprve den a půl (rozhovor se odehrál 21. 12. 2009, pozn. aut.), zrovna jsem se totiž vrátil z osmitýdenní cesty, během níž jsem navštívil Saudskou Arábii, Jordánsko, Brunej, Srí Lanku nebo Indonésii. Jen tak. S batohem na zádech.

Když se pak vydáváš na turné, nakolik upravuješ obsah jednotlivých vystoupení, aby jim publikum rozumělo. S historkami o politické komentátorce Ann Coulterové bys totiž přes veškerou její domácí slávu např. u českého publika uspěl jen stěží...
Jsem rád, žes zmínila zrovna ji, protože přesně to v Praze nehodlám udělat. U vás by ji možná znalo tak dvacet procent diváků. V New Yorku by každý věděl, o kom je řeč, i o co mi s ní jde. To, že ji v České republice nikdo nezná ale neznamená, že by české publikum bylo hloupé. Je na mě, abych ho nezahrnoval narážkami, u kterých si jen řekne, o čem že to sakra mluvím. To bych někoho vyloučil, a o to mi nejde. Nesnažím se totiž nikoho odnikud vylučovat, ale naopak všechny někam uvést. Když vystupuju mimo Ameriku, dávám si velký pozor na to, o čem mluvím. Nic ale nezjednodušuju, jen nechci nikoho nechávat pozadu.

Nakolik se tedy obsah vystoupení od vystoupení a zemi od země mění?
Tolik zase ne. Někdy se ale najde v dané zemi něco specifického, co mě zaujme. Předtím, než přijedu do Prahy, budu vystupovat v Kodani, kde se odehrála konference o klimatických změnách. Změny klimatu jsou velice zajímavé téma, takže nehrozí, že bych se o něm nezmínil. V dubnu 2009 se zase něco fascinujícího stalo v České republice. Nemám toho chlapa rád, ale to, co se mu stalo, rozvířilo zajímavou diskuzi. David Duke (bývalý vůdce Ku Klux Klanu, pozn. aut.) přijel do Česka, aby vystoupil na třech přednáškách, sponzorovaných pravicovými extremisty, a představil na nich svou knihu „My Awakening“, která je údajně plná antisemitismu – nevím, sám jsem ji nečetl, a číst ani nechci. Někde v této knize prý ale tvrdí, že k žádnému holocaustu nikdy nedošlo. A to je u vás teoreticky trestné. Dukea proto zatkli, strčili do cely na tak dlouho, jak u vás trvá rezervace letenek, posadili do letadla a poslali zpátky do Ameriky.
Pro mě je tato kauza zajímavá hned v několika rovinách. Jak víš, u nás ve Státech máme něco, čemu se říká ústava, jejíž první dodatek zaručuje, že můžeš říkat cokoliv se ti zachce a nemůžou tě za to poslat do vězení. Tím pádem o tobě můžu říct „bože, ty teda vypadáš hnusně“ a tím to hasne. Není to ode mě sice pěkné, ale je to legální. To, že je u vás popření holocaustu potencionálně protizákonné se mi líbí, ale nesouhlasím s tím. Myslím si, že by mělo být legální být idiotem a tvrdit něco tak pitomého, jako že holocaust nebyl. Za to si přece nezasloužíš jít do vězení. Na druhou stranu se mi ale zdá úžasné, že už máte podobných řečí natolik plné zuby, že jste si prostě řekli: „a dost. Jestli takhle chceš mluvit, můžeš taky jít sedět.“ Je to pro mě prostě fascinující téma, protože na ně sám nemám jednoznačný názor. Určitě o něm proto budu přímo v Praze hovořit.

V létě budeš v rámci festivalu Sonisphere vystupovat na stejné scéně jako Iron Maiden, které jsi – spolu s jejich vášnivými fanoušky – v minulosti ve svých show parodoval. Jak se na své druhé setkání s touto heavymetalovou legendou těšíš?
Vždycky se na festivaly těším. Na hudební festivaly po Evropě takhle navíc vyjíždím pravidelně. Nebývá to jednoduché, většinou se na mě přijde podívat pěkná řádka lidí. Bývají ovšem milí, nikdo na mě neřve a prostě mě nechají před tím několika tisícihlavým davem mluvit. S Iron Maiden pak tentokrát hodlám na scéně zpívat „Flight Of Icarus“, protože se na ně určitě půjdu i podívat...

Copyright © 1997-2013 incipitum.sk, ISSN 1337-222X Doslovné ani čiastočné preberanie materiálu zo stránok incipitum.sk nie je povolené bez predchádzajúceho písomného povolenia redakcie.